Kapverdy

Cestopis plavby na Kapverdské ostrovy

Cesta na Gran Canarii a odtud na Kapverdy

Na horoskopy moc nevěřím a také je obvykle nečtu. Tentokrát na mě vyskočil v neděli před cestou, při listování zprávami na Seznamu. Nevím, proč jsem ho otevřel, ale neměl jsem to dělat. Krom zmínky o planetách, kterému stejně moc nerozumím, tam stálo, že mě čeká nejdivočejší týden v roce. Založil jsem to šuplíčku „šlapete si po něčem o čem nevíte“ a nechal to být. Nicméně moje karma to četla taky a zařídila se podle toho …

V pondělí ráno mě na letiště vezla Míša. Vždycky jsem si říkal, že jsem statečný a nezávislý a vožení někoho na letiště, nebo z letiště je romantický předsudek, ale nakonec jsem vždycky rád, když mě sveze tam, nebo odtamtud, a nejen kvůli mému pohodlí. Dali jsme si snídani a vše bylo v pohodě. Nástup do letadla se opozdil o deset minut, ale i ty stačily na to, aby se na Düsseldorfem vytvořila mlha, nebo eurowings propadl slot. V tomto se dostupné informace liší, ale ať už to bylo to, nebo ono, výsledek byl stejný, uletěl mi přípoj na Gran Canarii. Ještě v letadle byli plní optimismu, že neletí nikdo, ale letadlo na Kanáry jistojistě letělo a beze mě. U přepážky eurowings jsem byl první, ale bylo to jedno, nakonec se nás tam sešlo 8, včetně devítiměsíční holčičky. Po třech hodinách usilovného shánění nějakého letadla nám sehnali hotel a letadlo další den. Nakonec jen drobná komplikace.

Na letišti na Gran Canarii proběhlo všechno hladce i opožděné vyzvednutí auta. Teprve později jsem si uvědomil, že mi naúčtovali i ten den, co jsem auto neměl (přestože jsem je na to upozornil). No nevadí, půjčení je tu až překvapivě levné.

Největší překvapení mě čekalo v marině. Zašel jsem do Alisios Sailing – firmy která měla opravit stěžeň, zábradlí, solární panel a pár dalších poškozených věcí.

Zde si dovolím odbočku k tomu, proč byl North Star v péči Alisios Sailing. Cestou z Gibraltaru na Kanárské ostrovy Aleš se svojí posádkou zlomili stěžeň. Nejspíš špatnou prací předchozího riggera (společnosti, která dělá nastavení stěžně, lan, pevných ocelových lan a podobně) praskla ocelová vidlice pod rolfokem na předním stěhu. Díky tomu byl stěžeň tažen dozadu – vahou hlavní plachty a zadního stěhu. Tento tah stěžeň nevydržel a zlomil se. Kluci museli stěžeň odstřihnout, aby loď nerozbil. A dojet na motor. Podle zpráv, které se ke mně dostaly to bylo trochu dramatické a ve hře byla i záchrana vrtulníkem. Nakonec se nikomu nic nestalo a loď i posádka se v pořádku dostali do Las Palmas.

Nadšený z nalezení mariny a firmy, která North Star opravovala jsem vběhl dovnitř říci si o klíče a ujistit se, že oprava proběhla v pořádku. Španělskou angličtinou, spíš anglickou španělštinou jsem se dozvěděl, že NO!!! Už v dalším kroku mě přestali trápit jazykem a zůstali jen u trápení situací. José, který mluví anglicky dobře mi vysvětlil, že stěžeň nemohli opravit, neb ho ještě nemají. Na Kanárské ostrovy přišel podle plánu, ale zdržel se v celním skladu. Ale zítra prý přijde. Zítra jsem sice chtěl vyplout, ale asi udělám drobnou změnu plánu. Vypluji až v pátek. Slíbili, že to do pátku stihnou. Proč v mezidobí neudělali alespoň opravy zábradlí a dřeva jsem se radši ani neptal. Stěžeň skutečně byl ve středu ráno připravený někde v průmyslové zóně. S partičkou brigádníků jsme ho přeložili z kontejneru, který neprojede průjezdem do maríny na náklaďák, který to zvládne. Chlapíci z Alisios na stěžni skutečně začali pracovat hned jak byl sundaný z náklaďáku na kozy. Během jednoho dne ho měli připravený. Bylo vidět, že to nedělají poprvé, nešpekulují, jak to udělat a neopravují, co už udělali. Čtvrtek ráno umístili stěžeň pomocí autojeřábu na místo a vypadalo to, že je vše v klidu. Zbývalo, ale ještě hodně práce a ukázalo se, že Španělé, i když profesionálové, jsou mistři okamžiku a posledního dne. Slíbili, že v pátek to bude a bylo to hotové v pátek 30 minut před půlnocí.

Posádka. Složit posádku pro takovouto plavbu je překvapivě složité a jednoduché zároveň. Záleží na tom, jaké má člověk představy a nároky. Původně jsem si myslel, že bude o plavbu na Kapverdách i o přeplavbu na ně velký zájem mezi mými kamarády a známými. To jsem se docela mýlil a nadšení projevili jen ti nejvěrnější. Skoro všichni ostatní byli tou dobou na lyžích. Na přeplavbu nakonec jel jen Jirka. Na druhou stranu zájemců o levnou přeplavbu je na Findacrew.com hodně a další se přímo v maríně ptají osobně. Nakonec jsem posádku složil téměř dokonale panevropsky: Laurent z Belgie, Mateusz z Polska, Lorenzo z Itálie a Rakušanka Doris. Hodně dám na první dojem a docela mi fungoval u všech z nich, i když polovina z nich měla jen malé zkušenosti z lodí.

V Las Palmas jsem se snažil spíš připravit na plavbu a volné chvíle trávil v Sailors Bay, restauraci s pohlednou servírkou, kde se scházejí námořníci. Podobně jako Peter´s bar v Hortě je vyzdoben suvenýry posádek přeplouvajících Atlantik, tady to jsou čepice. I zdejší marina je vyzdobena obrázky nakreslenými na kameny vlnolamu. Není jich tolik jako v Hortě a většina je od posádek ARC (ARC je hromadná plavba přes Atlantik, je to označené jako závod, ale ve skutečnosti je to skupinová plavba, kde organizátor vyřídí formality a pomůže s přípravou. Účastníci mají pocit, že plují bezpečně společně s někým, i když za plavby často žádnou jinou loď nevidí. Součástí je i specifická atmosféra akce, kterou lidi buď milují, nebo nesnáší.) Našel jsem tu i jeden velmi zajímavý obrázek Spirit of Lusitania – stejný jako jsem kdysi viděl v Hortě.

Vyplouváme 25.1. čtyřicet minut po půlnoci. Ještě před vyplutím jsem udělal krátkou instruktáž, k čemu je které lano, ale bude ještě chvíli trvat, než se to naučí. Vítr vane podle předpovědi. První den plavby probíhá podle očekávání, plujeme k jihovýchodu, snažíme se vyhnout větrnému stínu za Gran Canaria, který se táhne víc než padesát mílí jižně. Vysoké kopce vždy za sebou nechávají rozvířený turbulentní vzduch, vždy mám před očima satelitní fotku Kapverd, kde byly krásné turbulence několik tisíc kilometrů. Vítr vane slabý, ale moc to nevadí. V noci a další den fouká jen slabý vítr a místo plánované rychlosti kolem 6–7 uzlů plujeme 4–5. To by nebyl takový problém, kdyby na nás nečekala další posádka 31.ledna krátce po poledni. Dopoledne plujeme jen kolem 4 uzlů, nebo méně. Odpoledne začínám podléhat nervozitě. Pokud to takhle půjde dál, nebudeme v Mindelu včas. Trochu mi ten pocit zkazil odpoledne.

Plachetnice jsou o dvou svobodách, o svobodě v prostoru a svobodě v čase. Mluvím o skutečných plachetnicích, ne týdenní dovolené na Jadranu, nebo kurzech. Svobodu prostoru musí pocítit každý, kdo byl někdy mimo dohled pobřeží. Najednou má člověk pocit, že mu moře patří. A je to i skutečně pravda, každému námořníkovi patří celé moře, může si po něm plout kam se mu zachce. Zároveň žádný z nich moře nevlastní. Součástí tohoto pocitu je absence dohledu ze strany státu a jemu podléhajících regulátorů. Snad volnost na moři vydrží ještě dlouho. Druhou svobodou je svoboda v čase. Plachetnice člověka učí, že jednoduše jsou věci, které nemá a nemůže mít pod kontrolou a ve chvíli, kdy se s tím smíří, získá neskutečnou volnost v čase. Jednoduše v cíli bude až mu to moře dovolí ani o vteřinu dříve. Může se snažit, ale to je asi tak všechno, co může. Moře si stejně udělá své.

Pod vlivem potřeby být v Mindelu, dřív než zbytek posádky, jsem podlehl nervozitě. Stále sleduji naši šipku na tabletu v Navionicsu – pohybuje se kupředu, ale pomalu. Hypnotizuji rychloměr, ale většinou ukazuje tři celé něco. Občas mám pocit, že mě rychloměr trápí schválně, to, když se na něj podívám, je tam rychlost přes pět uzlů a hned vzápětí, protože si všimne, že se na něj dívám, ukazuje 3,1 kt. Stále si říkám, co dělám špatně, říkali, že s touhle lodí se tu jezdí přes 7, nebo 8 uzlů. To je jistě pravda, ale ne při větru 8–10 kt. K večeru nevydržím, takhle tu strávíme měsíc a ne týden… Nastartuji a polovinu noci jedeme na motor. Nad ránem se začne vítr zvedat a dopoledne už plujeme hezkých 7 uzlů při patnáctiuzlovém větru. Vítr dokonce vane tak, že můžeme jet na obě plachty přesně naším kurzem. Jupí, tak aby to vydrželo ještě 4 dny. Odpoledne už, zavaleni optimismem, diskutujeme, co udělá se dnem, který nám zbyde. No porcovat medvěda před ulovením není dobrý nápad, ale cestou se zastavit na Santa Lucií by bylo fajn. Tak větře duj.

Posádka si až překvapivě dobře rozumí. Myslím, že je to hlavně tím, že všichni jsou z podobného těsta. Určitě i ovlivněni předchozími zkušenostmi z cestování. Lorenzo je surfař, myslím, že typický surfař, vrhá se do všeho po hlavě a má velkou radost z drobných požitků, jako ke sklouznout se na vlně s devíti uzlovou vteřinou slávy. Laurent je překvapivě tichý, asi je to pro něj docela náročné, podobně jako Mateusz, ale oba jsou zaťatý a makaj. Doris je překvapující, majitelka první Laser game v Rakousku, věkem jako já, tři odrostlý kluci a je schopná si takhle změnit život na lodního stopaře.

Lodní stopař se už skoro blíží stopařům po galaxii, i když Průvodce k nim ještě čeká na napsání a ručník mít nemusí. Jejich odhodlání a ochota jít do úplně neznámé a nejisté budoucnosti je nezměrná a obdivuhodná. To takhle jdete do kanceláře maríny, v ruce seznam nákupů, dokumenty od lodi a hromada dalších dokladů, v telefonu všechny kontakty na marinu, šéfa, technika a řidiče servisu lodí a všechny další potenciálně potřebné i nepotřebné kontakty, dále stažené off-line všechny dokumenty a návody k odplutí, mapy příslušných ostrovů i ostrovů, kam vůbec neplujete, ale mohl by vás tam zavát vítr, který by však cestou musel porušit několik fyzikálních zákonů. Tak takto vybaveni jdete do kanceláře si potvrdit, že povolení k odplutí stačí vyřídit v pátek. A cestou vás zastaví chlapík, asi pětadvacet, normálně by mohl splynout s jakýmkoli davem. Tady žádný dav není, tak zcela vystupuje a ptá se, jestli nejste od lodí. Když ano, tak kam plujete. „No a nevezmete mě s sebou?“ Většinou u lidí dám na první dojem, stejně při dalších dojmech nic zázračného nevymyslím a ten kluk se mi zdá v pohodě. Ptám se na zkušenosti. „No doplul jsem na jedné lodi sem.“ Jako minimální reference to stačí, aspoň tuší, jak vypadá loď a jestli se mu nedělá blbě. Míří do Karibiku. Dohoda je věcí pár minut. „No a je to Mindelo dobrý na sehnání lodě dál?“ ptá se až po půldni plavby …

Na závod s časem se nám změnila svoboda v čase a prostoru během několika minut úterý 28.1. odpoledne. Obvykle mám za to, že učinit RTFM (read the fucking manual) kdykoli před tím, než je k tomu člověk donucen okolnostmi, je vysoce pozitivní a zodpovědné. Tentokrát jsem manuál v podobě pilota (kniha s námořními informacemi k připlutí do daného přístavu) přečetl dokonce 3 dny předem a dozvěděl se věci, které jsem tak úplně nechtěl. Naši afričtí přátelé na Cape Verde Polícia maritima a Immigration office pracují jen v pracovní dny a jen do čtyř odpoledne, obvykle podobné instituce fungují nonstop každý den. Takže pro nás to znamená, že buď připlujeme do Mindela asi do 12 hodin, vyvážeme se a zaběhneme na úřady, nebo připlujeme večer a na úřady zajdeme v pondělí ráno. Přesně podle Kapverdského „No stress“ není žádný problém se po ostrovech pohybovat bez víza, nebo vstupního permitu, problém nastane až když chcete odjet. Původní „to nemůžeme stihnout“ jsem sám obratem změnil na „stihneme to, pokud od teď poplujeme průměrnou rychlostí 6,2 kt“. Až do teď jsme pluli 5,9 kt, a to byla rychlost po trati, ne k cíli, trochu jsme díky větru kličkovali. Úplně nerealistické to není a stojí za to se o to pokusit, dva dny za to stojí. V devět večer upřesňuji: na cestu máme 66 hodin, uplout máme 407 nm, musíme plout 6,17 uzle. Zde bych upozornil na to, že jsem do výpočtu zanesl další desetinné místo. Půjdu si lehnout a mrknu, jak jsme na tom ráno. Takže o půlnoci jsem spočítal, že díky pozdržení při refování plachty musíme plout 6,207 kt. Přidal jsem další desetinné místo. Ve tři ráno jsem podlehl mírnému optimismu, protože potřebná rychlost je už jen 6,195 kt a depresi, že Navionics uvádí jen celé míle a tím mi kazí přesnost výpočtu o celých deset minut. Situace v poledne se podstatně změnila a výpočet uvádí potřebnou rychlost 6,187 kt, napětí nepolevuje Neptun, Poseidon i Odin si s námi hrají. Přeskočím teď téměř 24 hodin, které proběhly ve znamení střídání nadšeného optimismu a hluboké skepse. Stejně jako usilovného přepočítávání mílí a hodin, což, překvapivě, k urychlení lodi nevedlo. Ve čtvrtek v devět je jasné, že takto v Mindelu následující den v poledne nebudeme. Dělám obrat a startujeme motor.

Rybaření na lodi není mým koníčkem a ryby to nejspíš vědí. Proto všichni rybáři, kteří byli na lodi se mnou, nikdy nic nechytili. Samozřejmě to bylo částečně ovlivněno i tím, že většina z nich chytala v Chorvatsku, kde nikdo nic nechytil, neb tam už žádné ryby ani nejsou, a tím, že někteří rybáři byli rybáři jen tím, že v televizi viděli Jakuba Vágnera. Poprvé pravidlo smůly neúspěšného rybolovu porušil Tomáš na Islandu, kdy večer na kotvě v přístavu Bíldudalur chytal jednu tresku za druhou. Musely tam čekat frontu. Podruhé rybářskou smůlu porušil Jirka. Musím, říct, že jsem mu dva dny před tím snahu o rybaření dost zkomplikovat tím, že jsem při úpravě plachet otočil loď proti větru a přejel natažený vlasec a namotal ho na lodní šroub. Vlasec se po čase z lodního šroubu sám sesmeknul, ale návnada byla ztracena. Tak Jirka hodil do vody malou návnadu na štiky a doufal, že přeci jen nějaká štika zabloudí až ke Kapverdským ostrovům a zblblá naprostou dezorientací skočí po návnadě. Na navijáku zbylo jen asi dvacet metrů vlasce, což je prý na tento způsob chytání málo, tak jsme měli pocit, že alespoň děláme dobrou věc, když se návnada vykoupe. Koupala se celý den. Nakonec se, ale našel tuňák, mým odhadem tak pět kilo. Asi byl ještě malý a nikdo mu neřekl, že návnady na štiky tuňáci nežerou. Po návnadě skočil a po krátkém boji se nechal vytáhnout na palubu a opět po krátkém boji i změnit na rybí filety. Každopádně ryba zasekla ve chvíli, kdy jsem spal, je tady otázka, zda je rybářská smůla se mnou na lodi překonána, nebo se jen změnila na pravidlo „ryby berou, ale jen když spím“.

První známky „Země na obzoru“ se nám objevují před svítáním v pátek 31.ledna. Žádný maják vidět není, jen blikavě blednoucí obzor před námi naznačuje přítomnost civilizace. Je to maják Ponta de Tumba na Santo Antao. Opar, který loď obklopoval už včera během noci zhoustl. Nedá proniknout přímým paprskům, je těžko rozpoznat záblesk světla a počítat čas mezi záblesky. Také samotné světlo je vidět až mnohem blíže, než je publikovaná vzdálenost. Pár hodin po svítání už míjíme pravobokem skály na ostrově Santo Antao a po levoboku z oparu vystupují hory Sao Vicente. Vrcholky hor vystupující z oparu jen jako tmavší obrysy orámované zamlženým sluncem a žlutošedým mořem vytváří magickou scenerii. Sao Vicente postupně vystupuje z mlhy a ukazuje obchodní přístav, přímo naproti Ilhéu dos Pássaros. Marina pro jachty je z našeho pohledu schovaná za vlnolamem. S přistáním v marině se v člověku musí dostavit směs pocitů euforie z právě dokončené skoro týdenní oceánské plavby a únavy.

 

Kapverdy

Kapverdy (Cabo Verde) jsou státem zahrnujícím deset ostrovů v Atlantském oceánu u pobřeží západní Afriky. Od roku 1975 jsou Kapverdy republikou. Ostrovy jsou pojmenovány podle poloostrova Zelený mys (francouzsky Cap-Vert), který tvoří nejzápadnější bod kontinentální Afriky.

Kapverdy byly neobydlené až do portugalské kolonizace. Roku 1456 na ostrov Boa Vista doplul benátský mořeplavec ve službách Portugalska Alvise Cadamosto. Větší část souostroví prozkoumal a dal jim jméno Portugalec António Noli a stal se prvním gubernátorem ostrovů. První osídlování začalo 1461 s vybudováním vojenské základny na ostrově Santiago. Portugalci je začali využívat jako zásobovací stanici při plavbách dále na jih a do Indie, později zde pěstovali cukrovou třtinu. V letech 1500–1620 byl ostrov Santiago hlavním překladištěm otroků vyvážených ze západní Afriky. V této době tvořili obyvatelstvo Portugalci a afričtí otroci. V následujícím období význam Kapverd oblasti poklesl. Další rozkvět obchodu s otroky nastal v 18. století, díky dodávce otroků do anglických kolonií Severní Ameriky. Ve stejném století bylo pobřeží centrem lovců velryb. Konec 18. století je spojen s ekonomickým úpadkem ostrovů. V tu dobu začala emigrace obyvatel do USA a Brazílie. V 19. století se stalo město Mindelo na ostrově São Vicente vhodným místem na doplnění různých zásob a uhlí pro velrybářské a transatlantické lodě. Po otevření Suezského průplavu význam ostrovů jako tranzitního přístavu zanikl úplně.

 

Jeden den v Mindelu

Ani na jeden z pocitů euforie a únavy není moc času. Připluli jsme právě včas. Po vyřízení formalit v marině jdeme hned do obchodního přístavu vyřídit formality na Immigration a Polícia marítima. Jde to docela v pohodě, úředníci jsou slušní, přátelští a nedělají žádné zbytečné problémy, ale i tak celá akce, i s cestou, trvá skoro dvě hodiny. S původní posádkou si uděláme společnou fotku. Pak, v rozporu s původním plánem, jdeme na sklenici piva do Club de Nautico přímo před marínou ještě před tím, než uklidíme loď a starou posádku vystěhuji. Nová i stará posádka se v hospodě potkávají. Uklidit, vystěhovat, nastěhovat. Benzínku nám mezi tím zavřou, tak posílám kluky před přístav do silniční s kanystry, kupují 80 litrů. S Tomášem poladíme korouhvičku, výtah geny a světla na stěžni. Jde to docela dobře a ze stěžně je na Mindelo slušný výhled. Voda se v Mindelské marině platí zvlášť, ale zaplatit se dá. Dobereme vodu a jsme připraveni vyplout. V Clubu de Nautico si ještě dáme pivo a já při tom, místo abych vypnul a odpočíval, odesílám pracovní maily. Trvá mi to déle, než jsem myslel, pár lidí jde zpět na loď a když se chystáme vyplout už spí. V Mindelu jsem schválně zůstal jen nejnutnější dobu. Budeme mít čas se tu v klidu projít na konci plavby. Čas na Sao Vicente a Santo Antao je zároveň časová rezerva do odletu.

 

Sao Nicolau

Na Sao Nicolau vyplouváme před jedenáctou v noci. Plavba je spočítaná tak, abychom v cíli byli za svítání a měli na ostrov celý den. Vítr je příznivý, ostatně tady je vítr stále stejný a „příznivost“ je spíš otázkou toho, jak je plavba naplánovaná. Během noci vane spíš slabě. Když se blížíme k Sao Nicoulau, velké hory vítr usměrňují a tvoří trysku. Vítr zesiluje až je 30 uzlům a správně převázaná refovací lana se hodí. Po dvou hodinách se dostáváme do větrného stínu a zklidní se vítr i mořská hladina. Pár mil před Tarrafalem jsme ještě za tmy. Nechávám posádku spát a fekální práci udělám sám. Už před dvěma dny se nám ucpal výtok nádrže na splašky jednoho záchoda. Chtěl jsem to vyčistit mimo marinu, ale ne na vlnách. Teď je vhodná příležitost. Sedíc v dinghy vedle lodě, prošťouchávám odpad ocelovým lanem. Po chvíli se podaří a prudce se vyvalí proud hnědé vody. Netušil jsem, že budu mít z hoven takovou radost.

Už jsem dost netrpělivý vystoupit na břeh, ale docela trvá, než se zbytek posádky probudí. Když vstanou jsme asi míli před pláží, kde budeme kotvit. Nedaleko mola pro trajekty v přístavním městě Tarrafal, druhého největšího města na ostrově. Na pláži je docela dost místa a kotvu spouštíme asi v sedmi metrech blízko centra. Na první pokus kotva nedrží musíme ji vytáhnout a spustit znovu. Vrátek, ale zaškytá, rozblikají se přístroje a vypadne celá elektrika. Je to nejspíš způsobeno špatným hlavním vypínačem. Elektriku rozběháme, vrátek ne. Kluci musí kotvu vytáhnout ručně. Celá akce trvá asi hodinu a poté jsme bezpečně zakotveni. Teprve poté se zbytek posádky začíná připravovat na snídani. Výstup na břeh se zase o trochu posouvá… Nakonec se na břeh dostaneme až před polednem. Hned na pláži se nám nabízí „průvodce“ a hlídač dinghy. Hlídač dinghy je sice tak trochu výpalné, ale slibujeme mu 1.000 escudos, tedy na naše něco přes dvě stovky za náročnou službu hlídání gumáku a naší lodi. S „průvodcem“ domlouváme auto na celý den. Je to dražší, než píšou v průvodci, ale dobře. Po chvíli čekání přijede mikrobus a vydáváme se na Carbeirinho – útesy asi hodinu jízdy po místní silničce. Silnice je pečlivě vyskládaná z čedičových kamenů a asi dobře udržovaná, protože na vytlučená místa narážíme jen výjimečně. Je také docela rovná. Po hodině jízdy a pár stech metrech chůze dorážíme k útesu Carbeirinho. Ten tvoří skála z vrstevnatého tufu, kterou mořská voda omlela do teras, vytvořila zde jezírka, zátoky a vodopády. Je to hezké a jsou tu i místa na pohodlné koupání. Po hodině se vracíme k autu a chci od „průvodce“ abychom jeli dál na Ribeira de Prata – malebného městečka v hlubokém údolí. To ale prý není ve sjednané ceně a nepojedou tam. Chvíli se hádáme, že jsme měli domluvené auto na celý den, ne na dvě místa, ale úspěšní nejsme. Průvodce se také ukazuje na nic, protože jeho jazykové i věcné znalosti se pohybují mezi „very nice“ a „beautiful“. Vracíme se do Tarrafalu a pokračujeme do Ribeira Brava. Portugalští mořeplavci nebyli při vymýšlení místních názvů příliš vynalézaví, ani kreativní. Jména svatých, Tarrafal, Ribeira Brava, Ribeirinha a několik dalších se objevují na všech ostrovech, Ribeira Grande (celkem logicky) jen na větších s vyšší úhrnem srážek. Cesta do Ribeira Brava vede přes kopce s úžasným výhledem do údolí a na Ribeira Brava. Přes místní zemědělské centrum Cachaço. Podél silnice vidíme cukrovou třtinu, papayu, palmy. Teď je už dávno po období dešťů, to je zde od srpna do října, vidíme už jen polosuchá pole a celkově dost vyprahlou krajinu. K Ribeira Brava klesáme po kratší křivolaké, staré silnici z čediče. Město trochu překvapivě neleží na břehu moře, v minulosti se místní usedlíci rozhodli přemístit do vnitrozemí, kvůli opakovaným útokům pirátů. Město je ze dvou stran sevřeno strmými svahy, které mu mohly dávat bezpečí, proti nájezdníkům. Nevelké náměstí s katolickým kostelem je téměř celé centrum. Plácáme se v okolních uličkách. Nakonec zůstaneme v hospůdce s označením Tapas bar na pivo a oběd, který je spíš večeře. U vietnamské obchodnice si kupujeme červené konzervy s tuňákem, jsou opravdu místní ze Sao Nicolau a budou dobý suvenýr. Zpět do Tarrafalu přijíždíme až po setmění a nikdo nemá moc chuť se tu ještě procházet. Na noc vyplouváme na 75 mil dlouhou plavbu na ostrov Boa Vista.

 

Boa Vista

Cestou na Boa Vista se nám uvolnil šekl z výtahu hlavní plachty a lano výtahu vyběhlo až na vrcholek stěžně. Plujeme ostře na vítr, proto se hlavní plachta opravdu hodí. Pokouším se nechat se vytáhnout nahoru už v noci, ale vlny jsou moc velké a kývání stěžně moc prudké, že pokus vzdávám už ve třetině stěžně. Po rozbřesku to zkoušíme znovu. Tentokrát se dostanu až na vrchol a lano stáhnu dolů, ale ve snaze být zpět dole co nejdříve jsem si nevšiml, že zavlečené za jedním z vantů. Přijdeme na to až když plachtu taháme nahoru. Musím na stěžeň ještě jednou, tentokrát stačí do dvou třetin. Konečně je výtah, jak má být a hlavní plachta na svém místě. Rychlost lodi obratem poskočí o uzel a půl a my pokračujeme k Boa Vista. Problém s výtahem jsme měli již jednou a já šekl nezalepil, tři výstupy na stěžeň na rozhoupaném moři je drobný trest za nedůslednost.

K Boa Vista připlouváme před polednem. Kotvíme na prostorném kotvišti mezi Sal Rei a ostrůvkem Ilheu de Sal Rei. Je tu rozsáhlá mělčina s hloubkou kolem 6 metrů a ještě rozsáhlejší s menšími hloubkami, vhodnými pro kajting, ale ne kotvení. Odpoledne nejdříve jedeme na ostrůvek na ruiny pevnůstky Duque de Bragança. Pevnůstka s několika děly měla chránit Sal Rei před nájezdy pirátů. Nedaleký maják Ponta da Escuma je jednoduchá stavba – sloup nového majáku, rozpadající se domek majáčníka a schůdky k úvodnímu sloupu majáku, nyní vedoucí do prázdna. Stará konstrukce tu leží a pomalu rezne ve stínu nové. Původní maják byl postaven v roce 1888, kdy byl přestavěn se mi zjistit nepodařilo. Obecně jsme byli varování před špatnou údržbou zdejších majáků, ale to, co jsme viděli na vlastní oči bylo dobré a všechny světla svítila.

Do Sal Rei se vydáváme k večeru. Původní plán sehnat taxi a jet k vraku lodi Santa Maria na severním pobřeží ostrova bere za své, stejně jako plán jít pěšky k majáku Farol Ponta do Sol. Byl by to docela dlouhý výlet v úmorném vedru. Na dinghy přijíždíme na břeh ke kajtařskému klubu. Procházíme čtvrtí hotelů s různým stádiem rozestavěnosti a funkčnosti. Po chvíli brouzdání starým městem docházíme k hospodě Casa de Pescador. Je tu nádherná výhled na moře s řadou zakotvených rybářských člunů i několika jachtami, mají tu vtipného vrchního, dobré jídlo. Nabízí velké pivo, tak že nalijí dvě malé lahvičky do půlitru. Sedíme, trochu povídáme a hodně internetujeme na free wifi.

Sal Rei v překladu znamená Královská sůl. Je to podle kvality soli, která se tu získávala ze salinas … .

..

V pondělí 3.2. ráno jdeme opět do města. Sehnat v centru mikrobus je práce na několik minut. Po minulých zkušenostech domlouváme cestu a cenu dopodrobna. Naší první zastávkou na městečko Rabil. Je tu výhled na oázu, jejíž centrem je Laguna Ribeira do Rabil, laguna, která se v období dešťů naplní vodou a je plná zeleně a života. V tuto dobu pomalu vysychá, ale i tak je celoroční zásobárnou sladké vody. Na druhou stranu je výhled na letiště a pasáčka prasat, ženoucího své svěřence po několikasetmetrovém kousku dálnice. Mezi tím je čisté, klidné a trochu ospalé městečko. Jeho největší atrakcí je malá keramická dílna, která vyrábí suvenýry pro turisty a připomíná bývalou slávu dávno zrušené keramické továrny. Typicky Kapverdské suvenýry se tu mísí s typicky africkými stejně jako lidé, co je prodávají. Každá oáza musí mít svou poušť. Teď působí jako poušť celý ostrov, ale skutečná poušť je jen pár kilometrů dál. Deserto de Viana je skutečná písečná poušť s pískem ze Sahary, který sem přivál silný vítr přes více než 400 kilometrů oceánu. Písečná duna je velká 1,5 x 5 kilometrů a podle místních se neposouvá, ale zůstává na místě. Další naše cesta vede k vesničkám João Galego, Fundo das Figueiras a Cabeça dos Tarafes. Malebné, upravené, čisté vesničky. Z poslední z nich se vydáváme na asi dvouhodinovou tůru k Odjo d´Água. Cesta nejprve vede něčím, co připomíná měsíční krajinu, na načervenalé půdě se povaluji černé kameny. Pak se blížíme ke kopcům a cesta se vydává korytem, nyní vyschlé, řeky. Postupně se koryto zužuje, svahy kolem jsou strmější a občas se objeví malé jezírko vody. Vyplašíme hejno ptáků a ve vyschlém křoví kolem to zachrastí utíkajícími ještěrkami. Koryto se dál zužuje, často je celé tvořeno jen skálou. Písčin ubývá. Pozorujeme kam asi až sahá vody, když prší podle barvy omytých kamenů. Po několika ostrých zákrutech koryto říčky končí lagunou, nad níž se tyčí ostrá skála. V období dešťů to musí být mohutná podívaná. Obzvlášť silný zážitek musí také být, když začíná po období sucha pršet a voda se začne valit vodopádem a dál korytem řeky. Teď je místo klidné, ale stále vlhké a chladnější než okolí. Cesta zpět vede přes vyhlídky, ale občas se ztrácí v kamenných sutích.

Posledním místem na naší dnešní cestě je Farol Morro Negro. Řidič s námi opatrně jede pouštní cestou plnou kamení a děr až pod vrch, na kterém maják stojí. Posledních asi půl kilometru jdeme pěšky po cestě z čedičových kamenů. Maják je nevelká stavba s věží jen deset metrů vysokou, stojící na 120 metrů vysokém kopci. Je nejvýchodnějším místem Kapverd. Je vidět, že na něm právě probíhá drobná údržba a jeho stěny mají nový bílý nátěr.

Vrak lodi Santa Maria na severním pobřeží už nestihneme. Stmívá se tu brzo a rychle. Ještě si dáme pivo ve stejné hospůdce, co včera a jdeme na pláž ke člunu. Míša se Zojou šly napřed a hned jak přijdeme, slyšíme vystrašené komentáře k cestě, co nás na loď čeká. Vítr trochu zesílil a hlavně se stočil k severu. To znamená, že naše kotviště není už tak chráněné jako včera a na pláž se valí vlny. Rozdělíme se na dvě skupiny, aby dinghy byl méně zatížený a snáze vlnami proplul. První plavba proběhla v klidu a strefili jsme se mezi vlny. Zpět jsme přivezli vesty. S druhou skupinou jsme stejné štěstí neměli. Trochu jsme se zpozdili při odrážení a jedna nás vyhodila do výšky. Krátce po ní přišla další, která se převalila přes člun, zmáčela nás dokonale, ale člun nestočila do boku a neotočila. Tomáš zakormidloval dobře. Během chvíle jsme pak byli dál od břehu, kde se už vlny nezalamují. U někoho se dostavila euforie z dobrodružství, u někoho převážil stres a napětí.

Další den jsme měli v plánu zajet na vrak Santa Maríi. Vítr nezeslábl, ani se nestočil k východu, takže na pláži byly stále docela velké vlny a nikomu se moc na břeh nechtělo. To ještě nikdo netušil, jaké vlny nás čekají příště. Každopádně program na celé dopoledne byl koupání z lodi. Španělská loď Santa Maria byla v srpnu 1968 na cestě do Barzílie, když ztroskotala. Posádka zachránila téměř vše a chtěla zase vyplout, ale přizvaní místní „námořníci“ loď vykradli a ostrov z nakradeného zboží žil celý rok.

Odpoledne vyplouváme na Maio. Plujeme přes den, přestože by se plavba dala docela dobře zvládnout i za noc. Chceme se pokusit vidět Keporkaky. Velryby dosahující až 25 tun a 15 metrů délky. Jsou fascinující tím, že vyskakují nad hladinu. Proč to dělají není úplně jistě, nejspíš jen tak pro radost. Obvykle připlouvají kolem poloviny února. Teď je na ně ještě brzy a tak doufáme, že někteří neznají kalendář a připluli už teď. Naše naděje nebyly vyslyšeny a na žádnou velrybu jsme nenarazili. Schválně jsem naplánoval plavbu v těsné blízkosti mělčiny, kde jsem si myslel, že budou nejspíše. Tak snad příště. Dnešní den byl asi nejprázdnější, ale i odpočinek je třeba. První světla ostrova Maio vidíme už těsně po půlnoci. Ke kotvišti u Vila do Maio se blížíme kolem čtvrté ráno. Ani jedno z navigačních světel nefunguje a bez GPS by bylo kotvení velmi obtížné ne-li nemožné. Naštěstí je pláž poměrně velká a na kotvení dost místa. Kotví tu asi desítka motorových člunů, ale všechny jsou směstnané na kraji nejblíž k městu. Pak jsou tu dvě jachty a zbytek místa je pro nás. Kotva drží na poprvé dobře. Pár hltů groghu je malá oslava úspěšné plavby. Za tmy je příboj na pláži vidět jen málo, ale slyšet je dobře. Tak chci vidět, co na to řekne posádka, až to uvidí…

 

Maio

Ostrov Maio byl proslulý věznicí pro celé Kapverdy. Dnes už tu žádné vězení není, ale místní to stále připomínají. Maio je geologicky nejstarší kapverdský ostrov. Je plochý a proto suchý. Jediným místem ke kotvení je pláž před hlavním městem Vila de Maio, dříve nazývaným Porto Inglés, podle angličanů, kteří odsud odváželi kvalitní sůl ze zdejší saliny.

Odvážně nasedáme do našeho gumového trajektu na břeh. Nemíříme na břeh nejkratší cestou, hned u lodi je vlnobití nejsilnější. Na rozdíl od předevčerejšku je teplo a denní světlo. S pocitem Navy seals se řítíme k pláži. Vlna nás žene ke břeku. První vystupuje z lodi Jirka, má voděodolný batoh, tak z člunu vyskakuje po zádech. Hned za ním se z člunu vrhá Zuzana, jednu nohu však nechá uvnitř a nehodlá s tím nic dělat. Když zevlující dav místních rybářů viděl, jak bravurně ovládáme umění vedení gumového člunu, přiběhl se na to podívat zblízka. Někteří se pak chtěli naší akce přímo zúčastnit a začali nás tahat z vody. Nakonec, po drobném boji s vodou, jsme se shromáždili na pláži, včetně veškerého vybavení, jen s drobnými ztrátami, způsobenými rozmáčením několika věci.

Procházíme městečkem, očumujeme tradiční barevné domky s dveřmi a dvěma okny v průčelí. Kosatel právě opravují, takže je nepřístupný. Pevnůstka nad pláží, která chránila město proti pirátům je udržovaná a stejně jako na Sal Rei, miniaturní. Několik děl je jediným obranným vybavením. Dnes jsou jen položena na silných kamenných zdech. Hlavní zajímavostí místa je Salina de Porto Inglés. Rozsáhlá oblast pevniny těsně nad úrovní moře je pravidelně zaplavovaná, dílem vysokým jarním přílivem, dílem prosakováním vody z moře. Vytváří se tu slaná krusta a když má několik centimetrů, tak ji místní ženy sbírají. Dnes tu produkují už jen 1,5 tuny soli ročně, ale dříve zde byla mnohem vyšší produkce velmi kvalitní soli. Už z dálky jsou vidět kupy soli, některé už ztvrdlé, některé tvořené velkými krystaly. Kupy mají různou barvu podle toho, jak je sůl čistá. Za evropské peníze tu byl vybudovaná nějaká budova, asi s expozicí, nebo konferenční centrum. Vůbec sem nezapadá, má přesně styl dotovaných staveb. Nad městem je vyhlídka s nedokončenou a opuštěnou stavbou řídící věže k místnímu letišti. Zbyla jen vyhlídka a spadlá anténa. Velmi pozdní oběd si dáváme v restauraci, která působí velmi místně. Ryby tu mají vynikající.

Na další cestu se vydáváme až po desáté večer. Na sousední ostrov Santiago je to asi 45NM a chtěl bych tam být za svítání. Plavba zpočátku probíhá docela rychle a pohodlně. Vítr je téměř čistě severní, my obeplouváme Santiago ze severu, takže náš kurs je severozápad a na předoboční vítr to sviští přes pět uzlů. Kolem čtvrté ráno vítr padá na 5 kt a plachty se začnou plácat komíháním stěžně ve vlnách. Na motor pak plujeme až do zátoky u Tarrafalu. Pilot důrazně doporučuje, kvůli silným poryvům, kotvit na dvě kotvy. To jsem udělal, ale byla to pro kluky mnohem větší práce, než jsem si myslel. Původně jsme nejdříve spouštěli druhou kotvu, ta nedržela a vytáhnout jí byla velká dřina. Pak jsme nejdříve spustili hlavní kotvu na část řetězu. Když jsme si potvrdili, že drží, spustili jsme druhou kotvu a povolili řetěz hlavní. Podle všeho úspěšná akce a následné vytažení bylo jednodušší, protože nás při vytahování druhé kotvy držela hlavní téměř na místě.

 

Santiago

První den na Santiagu si vzala Míša a Zoja volno a zůstaly na lodi. Zbytek se šel projít nejdříve po Tarrafalu. Jdeme se podívat na místní tržiště. Je rozděleno na dvě části, tradiční ovoce, zeleniny, ryby a vedle stejně velká část oblečení, místní a africké látky a šaty a jinak vietnamská tržnice jako u nás. Já kupuju papayu a ovoce od sympatické černošky, Zuzana látku ve vedlejší části. Společně ochutnáváme smažení těstové taštičky a rybím masem. Pak si bereme taxik do nedaleké vesničky Chão Bom. Je zde zrušená věznice, vybudovaná v roce 1936, která až do osmdesátých let hostila zejména politické vězně z Portugalska, poté bojovníky za nezávislost ze západní Afriky. Mohutná zeď s ochozem a příkopem, vytváří čtvercový půdorys. Uvnitř několik baráků se společnými celami, samotkami, jako korekce, speciálním trestním barákem bez střechy, kde byl odsouzený několik dní bez přestání vystaven sžíravému slunci… Žádné vybavení se nedochovalo. Expozice je jen o tom, kdo tam byl a jak dlouho. Celkově nemám z věznice tak nepříjemně depresivní pocit jako z pracovních táborů v Jáchymově, nebo vězení Ushuaia. Snažím se popohánět a dojet na loď, aby Míša neměla pocit, že jsme se na ně vyprdli a nechali je tam celý den, ale je to zbytečné, jsou na lidi spokojené.

Další den se snažím vyrazit co nejdříve abychom měli čas na poměrně dlouhý výlet, ale jde to jako obvykle. Chlapík z pláže nám domlouvá taxík na celý den za 10.000 escudos. Jedeme nejprve na místní policii, s nimi řeším přihlášení k návštěvě ostrova, ale to je jiná kapitola. Pak jedem přes hory a město Assomada na jih. Výhledy na hory jsou úchvatné a pitoreskní, připomínají mi Madeiru. Na chvíli podléhám fotografickým orgiím, zatímco z části posádky zní, že je to stéle stejné. Assomada je centrum zemědělské části ostrova a zemědělství tady vůbec. Asi bude i centrem pouličního obchodu všeho druhu, protože jsou zde spousty lidí s ministánečky z bedny od zeleniny na chodníku.

Cidade Velha je místo první osídlení Kapverdských ostrovů asi před pětisty lety. Po rozsáhlých rekonstrukcích tu vznikly ruiny katedrály a město bylo zapsané na seznam Unesco. Osobně nevidím podstatný rozdíl mezi Cidade Velha a řadou jiných měst na Kapverdách, ale Unesco, asi tak trochu ovlivněno potřebou rozložit seznam památek na všechny kontinenty a nabídkou památek na některých z nich, to vidí jinak. Nad městem je pevnost Sao Philippe, vybudovaná 1593 španělským králem Filipem a zbořená pirátem Francisem Drakem, přesně tím, před, kterým měla město chránit. Opět vybudovaná na konci 20. století, nyní již bez ambicí kohokoli, před čímkoli chránit.

Na město Praia máme jen chvilku, pár hodin. Zastavujeme u tržnice, pak na vyhlídku na moře a obchodní přístav. Pozorujeme vojáky, jak se u budovy parlamentu snaží stáhnout vlajku, zamotanou na stožár. Výsledek v podobě roztrhaného státního symbolu je nasnadě. Nečekáme na něj a jdeme pěší zónou lemovanou obrovskými stromy fíkusů. Praia, ale i celé Santiago je hodně kosmopolitní, tedy kosmopolitní k africkým zemím a migrantům z Afriky. Jsou zde vidět v jedné směsici černoši různého původu. Je to také ostrov s nejvíce odpadky poletujícími krajinou a největší kriminalitou. Nás naštěstí kriminalita zasáhla jen v podobě lana ukradeného ze člunu a to je vzhledem k ceně motoru a samotného člunu, přijatelná cena.

 

Směrem na Fogo se vydáváme před desátou večer. Po návratu s Praii stihneme udělat večeři vytáhnout obě kotvy a vyplouváme. Zpočátku super plavba s příjemným 15-ti uzlovým větrem do zadoboku. Pak vítr padl na 5-8 uzlů a plujeme dvě hodiny na motor. V návětří Foga očekávám silnější vítr. V poryvech až 40 kt jsem tak trochu nečekal, máme ale jen genu a zrefovanou, takže stačí udělat halzu a v klidu plout. Možná by to šlo i bez halzy, ale prostor mezi „moc k ostrovu“ a „špatně na vítr“ není velký a nestačí na to kolik s námi houpou vlny. V chvíli, kdy říkám že to zrefujeme ještě víc, že už mě bolí ruce, vítr padá a pohodlně doplouváme do jediného a miniaturního přístavu na Fogu.

 

Fogo

Na Fogo připlouváme, jak je zvykem kolem sedmé ráno. Přístav je tu malý a je až s podivem, jak velká nákladní loď je vyvázaná u mola. Jachtám je vyhrazena část směrem k pevnině. Je tu malá pláž, jejíž dno z černého písku spadá poměrně strmě do hloubky 4 – 5 metrů, dál od mola jsou skály. Kotvíme jako třetí jachta v řadě, těsně u skal a na vjezd do přístavu zbývá tak 100 metrů, to ale nepočítám pohyb lodi na kotvě s větrem. Kotva drží na první pokus a vypadá to dobře. Ptám se chlapíka na bráně přístavu, jestli tam můžeme kotvit. „No problem“, ale před chvílí říkal, že ta nákladní loď nemá kapitána, tak si závazností té odpovědi nejsem jistý. Když se všichni vylodí, jdu se ještě přeci jen zeptat kapitána té nákladní lodí. Říká, že to záleží na pilotovi, který tu není, ale ať to radši posuneme blíž k molu, mimo vjezd. Zní to logicky a při pohledu z můstku vypadá jednoduše. Realita je trochu krušnější. Kotva nedrží ani na pátý pokus a šestý, úspěšný je moc blízko břehu, ostatně celé to místu je poměrně malé. Docela váhám, ale nechat loď na místě, o kterém mám pochybnost se mi nechce. Jsem z toho trochu smutný, ale posílám Tomáše k ostatním a zůstávám na lodi. Snad se sem ještě podívám. Věřím, že ostatním se výlet bude líbit.

Během dne připlouvají další lodě a kotví blízko těch už zakotvených a zároveň v cestě nákladní lodi, až bude vyplouvat. Sedím na lodi celý den. Nakonec nákladní loď odplouvá naprosto bez problému brilantním manévrem a jachty míjí s velkou rezervou.

 

Brava

Ostrov Brava je nejmenší obydlený ostrov na Kapverdách, je hornatý a označovaný jako zahrada, nebo ostrov květin. Říkají, že je to nejvíce zelený ostrov na Kapverdách. Zakotvit se tu dá na dvou místech, v přístavním městě Furna, kde je kotviště málo chráněné a otevřené severovýchodnímu větru, nebo v zátoce Fajă d’Água s pohodlnějším, prostornějším a lépe chráněným kotvištěm. Přistáváme tam po několikahodinové plavbě z Foga. Kotva drží dobře na nejlepším místě zátoky. Na břeh se dostáváme v miniaturním přístavu pro rybářské lodě. I zde je díky příboji přistání spojené s koupáním. Autem se vydáváme na obhlídku ostrova. Furna je malý přístav, zajíždí sem trajekt z Foga a Santiaga. Nepůsobí příjemným a uhlazeným dojmem jako jiné vesničky. Naopak Vila Nova Sintra působí klidně a uhlazeně. Je neděle a kromě pár dětí tu chcíp pes. I jedinou otevřenou restauraci na oběd musíme pohledat. Pak se vydáváme do zemědělské vesnice Cachaço v horách. Zemědělství je zde důležité a na poměry Kapverd rozvinuté. Letiště Esperadinha Airport bylo otevřeno v roce 1992 a provozováno do roku 2004, kdy bylo uzavřeno kvůli silným a nebezpečným větrům. Dráha dlouhá 576 metrů by se stále dala použít, ale sami cítíme, že vítr tu je opravdu silný a nárazový. Kdysi měl každý z Kapverdských ostrovů své letiště, tři z nich jsou nyní uzavřené. Místní hovoří i o ekonomických důvodech, kromě bezpečnostních. Pravdou je, že Brava má jen asi 6.000 obyvatel a je málo využíván pro turisty. Pravdou také je, že piloti sem nelétali s nadšením.

Z Brava vyplouváme následující den ráno. Během noci se trochu uklidnil vítr a plavba bude pohodlnější, také tím ztratíme den. Ale ten nakonec ztratíme tak jako tak, díky problémům s motorem. Opravdu je lepší a o dost levnější učit se chybami jiných ne vlastními.