Antarktida

Antarktida 2022 - Plavba na konec světa a zase zpátky

 

Antarktida od A do Z

Antarktida je s 13,8 miliony čtverečních kilometrů v pořadí pátým kontinentem podle velikosti. Její název pochází z latiny a znamená naproti severu. Průměrná nadmořská výška Antarktidy je 1.958 metrů včetně šelfových ledovců. Nejvyšším bodem je Vinson Massif v Ellsworthově pohoří s nadmořskou výškou 4892 m. Nepřekvapí, že je to světadíl nejchladnější s průměrnou letní teplotou -10 až -40 a zimní -40 až -70 °C. Nejnižší naměřená teplota byla -93°C. Na Antarktidě leží asi 25,4 mil. km3 ledu v ledové vrstvě s průměrnou mocností 2.200 metrů. Za Antarktidu se považuje vše jižně od 60 rovnoběžky, tedy i souostroví Jižní Orkneje a Jižní Shetlandy a další.

Na území Antarktidy si dělá nárok celkem 7 států, které si nárokují vzájemně se překrývající území. Územní nároky jednotlivých států pozastavila na 50 let Antarktická smlouva, podepsaná roku 1959. Ta také zakazuje hospodářskou činnost, jako je těžba nerostných surovin, vojenské využití Antarktidy a jaderné testy. Naopak podporuje vědecký výzkum sdílení vědeckých informací, ochranu flory a fauny a vzájemnou kontrolu. Smlouva je doplněna celou řadou dodatků a postupně k ní přistoupilo téměř padesát zemí. Československo bylo mezi nimi již v roce 1961.

Na Antarktidě je téměř 70 vědeckých stanic. Nejznámější je asi Amundsen-Scott South Pole Station‎ na samotném jižním pólu, kterou provozují Spojené státy. Česká republika má dvě stanice – Mendelovu polární stanici. Jejím otevřením v roce 2007 se Česká republika stala 26 zemí, která má na Antarktidě svoji misi. Stanice se nachází na severním cípu ostrova Jamese Rosse. Velkou zajímavostí je stanice Eco-Nelson na Nelsonově ostrově v souostroví Jižní Shetlandy. Stanice byla založena čechem Jaroslavem Pavlíčkem v roce 1989 a s nadsázkou bylo možné tvrdit, že Jarda Pavlíček je jediný člověk na světě, který má chalupu na Antarktidě. Stanice nebyla oficiálně považována za českou, ale mezinárodní. Nyní stanici spravuje Masarykova Universita a její Český Antarktický Vědecký program. V plánu je přebudováni refugia na skutečnou vědeckou stanici.

Nejblíže má Antarktida k Jižní Americe, od té ji dělí asi 550 námořních mil široký Drakeův průliv. Nejsevernějším bodem je Brown Bluff na Antarktickém poloostrově (63°13' j.š.) K Antarktidě se řadí i všechny ostrovy s jižní šířkou více než 60°. Zejména v okolí Antarktického poloostrova je řada ostrovů souostroví Jižních Shattland a Jižních Orknejí. Antarktický poloostrov a ostrovy Jižních Shattland se chystáme navštívit.

 

Global Surveyor

Pro plavbu na Antarktidu je potřeba expediční loď vybavená pro dlouhou plavbu dostatečnou zásobou pitné vody, potravin, paliva a náhradních dílů. Musí mít velmi robustní trup a celou konstrukci. Musí být schopna bezpečně přečkat i nejnáročnější podmínky na moři a posádka musí být schopná ji opravit nejen v cizích, vzdálených přístavech, ale i přímo na moři.

 

Takovou lodí je právě Global Surveyor – ocelová, 70 stop dlouhá a 5 metrů široká plachetnice s výtlakem téměř 50 tun, ponorem 3 metry a výškou stěžně 26,5 metru nad vodní hladinou. Tedy velká a velmi robustní loď. Global Surveyor je zároveň rychlá loď, která na plachty udělá i 12 uzlů, což při dané velikosti a váze je slušný výkon.

Global Surveyor postavil v roce 2000 angličan Graham Lascelles, aby s ní obeplul svět, což se mu opravdu podařilo.

Global Surveyor se na cestu na Antarktidu vydal už o tři měsíce dříve, když vyplul z Islandu na cestu Atlantikem na jih.

 

Příprava na Antarktidu

Pro cestu na Antarktidu je potřeba mít permit, něco jako víza, nebo povolení. Ten může vydat každý stát, který je členem Antarktické dohody. Vzhledem k tomu, že se loď plaví pod českou vlajkou, žádáme o vydání české ministerstvo životního prostředí. Byl jsem až překvapen a mile potěšen ochotou a vstřícností ministerstva. I tak je potřeba sepsat několikastránkovou žádost a obsáhlé podklady pro posouzení vlivu na životní prostředí. Vše klaplo a permit pár dní před Vánocemi máme.

 

Počasí v den plánovaného vyplutí není ideální, a pokud bychom vypluli podle plánu, zastihl by nás u Hornu vítr o síle 45 uzlů, v nárazech až 60. To nejsou podmínky, do kterých by mořeplavci vplouvali dobrovolně. Posouváme vyplutí o den. Na neděli, kdy je předpověď příznivější. Silný vítr bude vanout ještě asi den a půl, ty potřebujeme na plavbu Beagle kanálem na otevřené moře, pak asi na den zeslabí a poté znovu zesílí. Plánujeme plavbu tak, abychom na otevřený oceán vpluli přesně s odchodem silného větru a věříme, že až po pauze vítr zase zesílí, budeme už dostatečně daleko dole na jihu, kde nezesílí tolik jako u Hornu a na hlubokém oceánu neudělá tak vysoké vlny.

Vyplouváme v devět večer. Je zataženo a v chráněné Ushuaie je téměř bezvětří. Posádky ostatních lodí mávají na rozloučenou a některé lodi troubí. Mnozí z nich nám osobně, už před tím přišli popřát dobrou plavbu a šťastný návrat. V posádce se mísí nadšení z plavby, touha vidět neprobádané končiny, úleva, že opravdu vyplouváme s obavami z cesty do neznáma. Všechny nejistoty překoná Victoria nabídkou čaje a sušenek. Téměř nefouká a plujeme na motor. Cílem dnešní plavby Bahía Relegada, ústí zátoky hned vedle Bahía Harberton, vhodné ke kotvení. Plujeme Beagle kanálem na východ. Po levé straně Ohňová země, po pravé Chilské ostrovy Isla Navarino. Severní část kanálu jsou argentinské vody, jižní chilské. Celou cestu se pečlivě držíme v argentinské části kanálu. Do Chile se nyní nelze odbavit a Chilani neumožňují vstup do jejich vod. Kolem třetí hodiny ráno spouštíme kotvu.

Ráno na kotvě před Bahia Relegada fučí dost, ale stále mnohem méně, než kolik ukazuje předpověď jižně od Isla de Hornos, tam je teď vítr 60 uzlů. Vytahujeme kotvu a ukazuje se, že na mechanismu vrátku je drobná závada. Nechceme nechat nic náhodě a tak voláme technika, který vrátek před tím opravoval. Přijíždí ještě večer. Posádka má mezi tím volno. Vystupuje na břeh u Estancia Harberton. Harberton je ranč, který nyní žije víc z turistů než tradičního chovu dobytka. Je tu kavárna, restaurace a muzeum divokých mořských zvířat. Není tu mobilní signál, ale je tu wifi na poslední zprávy domů.

 

V Harbertonu zvedáme kotvu těsně po poledni. Odsud musíme ještě asi 30 mil Beagle kanálem na východ a pak dalších 30 na jihovýchod, abychom v dostatečné vzdálenosti obeplout chilský Isla Nueva a nenarušili chilské teritoriální vody. S večerem jsme na nejvýchodnějším cípu chilských vod a stáčíme se do kurzu 154°. Čeká nás 460 mil plavby pověstným Drakeovým průlivem, který byl v dobách ráhnových plachetnic považován za nejnebezpečnější vody na světě. Předpověď počasí potvrzuje krátkou pauzu mezi silným větrem asi na 12 hodin. Před tím i po tom vítr v nárazech 60kt. Pauza skutečně nastává a pár hodin plujeme na motor oblastí s velmi slabým větrem, zato s vlnami přes dva metry. Nevím, co je lepší zda, silný vítr, který vlny žene a vytváří, ale stabilizuje loď, nebo téměř bezvětří a vlny hází lodí ze strany na stranu. Před větrem nás ještě asi částečně chrání poslední ostrovy

 

Dál jižněji, během noci vítr zesiluje až na více než 40 uzlů v nárazech. Zvětšují se i vlny na 3-4 metry. Autopilot přestal fungovat s nejapnou výmluvou, že je to pro něj moc těžké (anglicky „Autopilot overloaded“). Po chvíli znovu naskočil, ale je potřeba ho hlídat u kormidelního kola, protože se vypíná. Nakonec přestal fungovat úplně a celou další plavbu kormidlujeme ručně. Není to tak pohodlné jako autopilot, ale hlídky mají o to větší smysl a je to doopravdy „námořnické“.

Největší vlny přichází dopoledne s Dannyho hlídkou. Vlny ví, že on jediný si je opravdu užije. Tak si to užívají i ony. Je vidět, jak se obrovská vlna blíží. Mimořádně velkým vlnám se říká „devátá vlna“ a opravdu je zhruba každá devátá vlna větší než ostatní. Několik právě takových vln se převalí přes palubu a zalijí celý kokpit. Přes loď se valí další z obrovských vln s hřebenem asi 2 metry nad ráhnem. Tyto vlny mohly mít 10 metrů.

Pak už se postupně vlny mírní a prodlužují. Nejsou tak vysoké a hlavně jsou delší a ne tak strmé. Přežili jsme nehorší den přeplavby přes Drake passage.

Svítat začalo už dlouho před 3 hodinou ráno. Noc byla krátká a ne úplně temná. Slunce se vyhouplo nad obzor, začal dlouhý slunný den s mírným větrem.

Šedesátou rovnoběžku protínáme další den, krátce po půlnoci. Není k tomu žádná oslava, ale formálně už jsme v Antarktidě.

Celý den vane severozápadní vítr kolem šesti až osmi uzlů. To je přesně tolik, kolik plujeme na motor. Kolem lodi se pomalu sunou téměř hladké, dlouhé oceánské vlny. Na modré obloze jen pár mráčků a slunce hřeje.

V půl osmé večer, asi 40 mil od Jižních Shetland míjíme první ledovec. Kus ledu o velikosti několika desítek metrů doprovázený pásem drobných úlomků a partou tučňáků. Pro některé z nás je to první setkání s plovoucím ledem vůbec. Pro všechny první setkání s ledem na této plavbě.

Už před půlnocí pátého dne plavby se objevují v dálce obrysy Shetlandských ostrovů. Plavba přes Drakeův průliv nám trvala čtyři a půl dne. Nejlépe ji shrnula Světlana, když se dívala obrysy Shetlandských ostrovů „Poslední tři dny byly nejhorší v mém životě, ale dnešek je nejlepší!“

Je pod mrakem a poletuje sníh. Noc je docela světlá, ale viditelnost není dobrá. Strávíme několik hodin na přídi hlídáním ledu. Pak se projasní a my pokračujeme „plnou parou“ vřed. Vplouváme do Estrécho Nelson, úžiny mezi Nelson Island a Robert Island, široká je hodně, ale jsou tu mělčiny a podvodní skaliska, nebezpečná i pro loď s naším ponorem. Obeplouváme ostrov Nelson levobokem a míříme do zátoky Baía Edgell, kde je stanice Eco Nelson, na argentinských mapách označovaná jako Refugio Checa. Kotvení v zátoce je trochu oříšek, břehy jsou zde strmé, velká část zátoky nemá zmapovanou hloubku a ve velké části je pro nás moc hluboko. Navíc máme problémy s hloubkoměrem. Na druhý pokus kotvíme na 24 metrech relativně daleko od pláže se stanicí.

Stanici Eco Nelson založil Jarda Pavlíček v roce 1988. Vybudovaná je z větší části z materiálu, který zbyl na sousedních stanicích, zejména na chilské Eduardo Frei. Celkově stanice vypadá spíš jako stará trampská osada než jako polární stanice. Jsem rád, že jsme se sem dostali, protože v této podobě možná nebude už dlouho existovat. Stanici dnes spravuje Masarykova univerzita, a ta má v plánu stávající stavby zbourat a postavit úplně novou stanici, která bude odpovídat stávajícím standardům a požadavkům na polární stanice. Každopádně její stavba je heroický výkon malé skupiny nadšenců a určitě je to zajímavý a pohnutý příběh objevování a poznávání Antarktidy.

Stanice leží na západní straně malého údolí. Většina staveb má kamennou podezdívku, dřevěné zdi, střechy a některé zdi jsou pokryté bezazbestovým eternitem.  Skládá se z hlavní budovy a několika samostatných „obytných“ budov. Na hlavní budově je vidět, jak byla postupně dostavovaná. Největším prostorem je dílna. Je celkem slušně vybavená – lana, nářadí, bedny. Pak je tu společná místnost. V ní je po domácku udělaná kytara, která kupodivu hraje. Knížky, psací stroj, česká vlajka a poznámky minulých návštěvníků. Jeden kavalec. Pak jsou tu prostory na skladování všeho možného. Je tu dost dřeva na topení, zda je i nafta jsem se nedíval. Jídlo tu není žádné.

Přistáváme na pláži pod stanicí. Procházíme kolem budov, jsou to spíše boudy. Prohlížíme si je. Malými okénky jde dovnitř trochu světla, dost na to, aby uvnitř bylo dobře vidět. Jdeme i na návrší kousek nad stanicí. Kus nad stanicí je i malé sedlo s tůňkami, odkud asi brali zdejší obyvatelé pitnou vodu. Vědci sbírají svoje vzorky mechů u stanice a ve vedlejší zátoce. Ještě se malinko projedeme na člunu po zátoce…

S odpolednem vyplouváme na ruskou stanici Bellinghausen. V minulosti byly všechny stanice otevřeny návštěvám mořeplavců. To se změnilo s příchodem Covidu. Poláci ze stanice Arctowski a číňani z Great wall napsali rovnou, že návštěva nepřipadá v úvahu vůbec. Rusové nenapsali nic a tak doufám, že Světlany ženský hlas a ruština je k návštěvě přesvědčí. Míjíme modře natřenou čínskou stanici. Číňani mají mobilní signál, a tak se na všech telefonech objeví Wellcome in China a přestaví čas na Šanghajský. Vzhledem k světelným podmínkám nikoho nepřekvapí, že je o půlden jinak, a tak chvíli žijeme v naprostém časovém zmatení.

Ruská stanice Bellinghausen je těsně vedle Chilské Présidente Eduardo Frei Montalva. Méně pozorný pozorovatel by je mohl považovat za jednu. Tím by ale udělal velkou chybu. Chile je uzavřené kvůli covidu a to platí i pro základny. Návštěva nepřichází v úvahu. Chilská základna je mnohem větší a patří k ní letiště za kopcem. Letiště Aeródromo Teniente Rodolfo Marsh Martin je až překvapivě frekventované. Je to mezizastávka mnoha týmů polárních stanic, mimo jiné i čechů cestou na stanici na Ostrově Jamese Rosse a také mnoha antarktických turistů. Dalo by se říct, že to tu je takové logistické centrum. Ruská stanice je mnohem menší. Rusové jsou vstřícní a nechávají nás přistát. Přijde nás přivítat chlapík, co je na stanici už 10 měsíců a chvíli s námi povídá o stanici, o práci, o podmínkách. Na stanici je nyní 16 lidí včetně dvou mnichů. S covid regulacemi je tu život mnohem chudší a smutnější. Dříve se tu potkávaly osádky stanic z chile, ruska, číny, argentiny, urugvaye, koreje, nyní se většina z nich izoluje a nesetkává se s nikým. Na stanici se můžeme volně pohybovat pouze venku. Vnitřní prostory budov pro nás otevřené nejsou. Jedinou budovou, kterou můžeme navštívit je pravoslavný kostelík. Původně postavený v rusku, poté rozebraný na kusy a v roce 2004 postavený zde. V kostelíku na kopci nad stanicí jsou dva mniši. Zjevně jsou nadšení z naší návštěvy. Dávají nám pomazání na šťastnou plavbu po Antarktidě, vypráví o kostelu, o tom, že stanici a kostel navštívil před několika lety patriarcha Kyril. Nakonec nás zvou nahoru do zvonice, kde jeden z nich ručně hraje asi na 8 zvonů. Není to vyzvánění je to úžasná zvonkohra. Ještě se chvíli rozhlížíme z návrší nad stanicí a pak jdeme do dinghy a vyplouváme dál.

Plujeme Bransfield strait podél Robert Island a Greenwich Island. Prvních několik hodin plavby nám jižní svahy ostrovů ukazovaly nádhernou scenérii skal, ledu, světla a stínu. Počasí nyní vytváří až téměř děsivou scenérii. Od severu se blíží bílá temnota. Část obzoru rámují nízké mraky a další část obzoru je zakryta neprůhlednými mraky až k hladině. A právě touto oblastí máme proplout. Předpověď počasí naopak hlásí, že vítr bude mírný a téměř zanedbatelné srážky. Palubu pokrývá vrstva sněhu, ale dohlednost je stále dobrá. Plujeme dál co se dá, ale protivítr zpomaluje plavbu i na 3,5 uzle. Na Half noon Island je to z Bellinghausen necelých 40 mil, plavba ale trvá mnohem déle, než bychom čekali.

Half Noon Island (Isla de la Media Luna) je malý sopečný ostrůvek, skutečně ve tvaru půlměsíce, mezi Greenwich Island a Livingston Island. Od severu k jihu má asi míli, vnitřní laguna je asi poloviční. Je to vlastně polovina kráteru vystupujícího nízko nad hladinu. Oba okolní ostrovy ho výrazně převyšují výškou i rozlohou.

Při příjezdu dlouho zaniká na pozadí mnohem mohutnějšího Livingston Island. Původně jsme zde zastávku v plánu neměli, ale silný protivítr v kombinaci s únavou z předchozí plavby nám téměř ani neumožňuje pokračovat. Kotvíme ve čtyři ráno uvnitř laguny ostrova, ke kotvení je tu spousta místa. Kotviště je naprosto klidné, bezpečné a chráněné.

Noci jsou zde světlé a je jen chvilka, kdy je téměř tma. Úplná tma tu není touto dobou vůbec. Dalo by se říct, že soumrak tu plynule přejde do svítání. Někdy má člověk pocit, že na jihozápadě vidí raní červánky. Systém hlídek, který nekopíruje přesně otáčení zeměkoule ještě více podporuje zmatení v čase. Člověku tak ani nepřijde divné, že si dá skleničku červeného vína na závěr náročného a úspěšného dne v pět hodin ráno …

Na Half noon island se vydáváme dopoledne přesně podle pokynů ze složky Antarctic treaty. Antarktická dohoda vydala pro nejnavštěvovanější místa v Antarktidě soubor regulací, za jakých podmínek je možné je navštívit. Jsou volně ke stažení na webu. Jsou zpracované velmi hezky a přehledně takže je to v podstatě takový turistický průvodce. Mapka kde se smí vystoupit na břeh, kde ne, kudy vede cestička a kde je zakázaná oblast.

Přistáváme na pláži z černých valounků. Už nás tu vyhlíží partička tučňáků uzdičkových. Vypadají jako uvítací výbor, ale jen postávají. Nehrnou se k nám, ale ani před námi neutíkají. Kolonie tučňáků se poznají už z dálky podle charakteristického zápachu. Ten byl cítit už na lodi. Prostě si ve velkém kadí pod sebe, tak to musí být cítit. Procházíme po cestičce mezi dvěma skalisky, kde mají kolonie. Cesta, po které teď jdeme, je vyšlapaná lidmi, ale za chvilku přecházíme na cestu k moři na vnější straně ostrova a ta už je vyšlapaná od tučňáků. V tuhle chvilku na ní žádní tučňáci nejsou, tak jdeme klidně. Sedíme na skalisku, pár metrů od nás přes takovou prohlubeň je kolonie. Je tu řada mladých tučňáků ještě s prachovým peřím. Neviděl jsem, že by je dospělí krmili, taky jen málo dospělých bylo na cestě od moře je koloniím. Asi jsou ještě na lovu ryb. Jdeme po pláži, na které leží lachtan. Snažíme se ho nevyrušit a udělat co nejlepší fotky. … Na druhou stranu od pláže, kde jsme přistáli, je argentinská stanice. V mapách je zakreslená jako Refugio. Na stěně má znak argentinských telekomunikací. Je tu několik stožárů pro drátové antény a několik uzavřených budov. To mě trochu překvapuje, myslel jsem, že na každé stanici musí být nějaký prostor pro lidi v nouzi. Tady je nezamčené jen skladiště. Čekáme na pláži u člunu na zbytek výpravy. Chvilku se hecujeme a pak se v moři vykoupeme. Jen rychle, zas tak otužilý ani jeden z nás není …

S podvečerem vyplouváme směrem na Deception island. Máme to asi 35 mil. Když míjíme západní cíp Livingston Island vidíme velrybu. Není to poprvé, co je vidíme, ale tentokrát je velmi blízko. Plujeme s vypnutým motorem a ona přímo nám do cesty. Potopí se těsně před námi. Byla velmi blízko a už se nevynoří. Podle mne to byl Minke whale - Plejtvák malý, ale shoda v rámci posádky na tom nepanuje.

Za námi pokračuje včerejší scenérie skal a ledu. Dnes rámovaná nízkými mraky. Dírou v mracích jsou občas vidět sluncem osvětlené vrcholy.

Deception island je vlastně obrovský kráter s vnějším průměrem 8 mil. Uvnitř je laguna, do které se dá vplout úzkým vjezdem nazývaným Neptune Bellows. Ostrov je součástí souostroví Jižních Shetland a je asi 60 NM od pevninské Antarktidy.

Čekal jsem, že uvnitř laguny bude klid, ale na to je moc velká. Původně plánované kotvení ve Whalers bay není možné, protože by nás vítr tlačil směrem k pláži. Navíc ani poznámka že dno je znečištěno starými mooringovými lany není pozvánka na dobré kotvení. Hledáme vhodné místo a tím je břeh přímo naproti. Není tu moc místa, ale kotva drží.

Probouzíme se do krásného slunečného a téměř bezvětrného dne. Přes zátoku se díváme do Whalers bay, kde brzy ráno zakotvil francouzský cruise ship se šedesáti pasažery. To znamená, že dopoledne se do bývalé velrybářské stanice podívat nepůjdeme, neb tam nechceme být s hromadou dalších turistů. Nespěcháme se snídaní. Odkotvujeme a vyplouváme směrem na sever do Telephone bay. Cestou míjíme španělskou stanici Base Antártica Espanola Gabriel de Castilla. Před ní v noci stála válečná loď, ale nyní je už pryč a stanice vypadá bez života. Pokračujeme dát do Telephone bay a míjíme argentinskou stanici Deceptión. Hledáme vhodné místo ke kotvení a vystoupení na břeh. Cruise ship po rádiu oznamuje, že odplouvá. Rozhodujeme se, že nevystoupíme v Telephone bay a radši věnujeme trochu více času Whalers bay a trochu dříve odplujeme. Sledujeme tuleně na pláži a díky strmému dnu k nim plujeme poměrně blízko. Z tuleňů panuje všeobecné nadšení, takže jsme sem nepluli nadarmo.

Ve Whalers bay, zátoce hned u vjezdu do kráteru, za Neptunes Bellows, je bývalá velrybářská osada, založená Norskými velrybáři v roce 1911. Velrybářská stanice byla uzavřena už v roce 1931, protože byla, vzhledem k ceně velrybího oleje, neekonomická. V roce 1944 využilo 3 budovy osady Britské námořnictvo. V rámci operace Tabarin zde zřídilo základnu Base B. Tu v roce 1946 předalo British Antarctic Survey a krátce na to stanice vyhořela. Byla opravena a používána trvale až do roku 1967. Hlavním posláním stanice byla meteorologická pozorování. V prosinci roku 1967 byla evakuována, kvůli hrozbě vulkanické erupce. Ta přišla v roce 1968. Po ní byla stanice obnovena, ale jen na krátkou dobu a v roce 1969 byla definitivně uzavřena.

Flora na Antarktidě není příliš bohatá. To se dá vzhledem k extrémním podmínkám očekávat. Chlad, nedostatek živin, nedostatek vody a světla nejsou dobré podmínky pro bujnoiu vegetaci. Původní jsou tu pouze dvě vyšší (kvetoucí) rostliny. Colobanthus quitensis z čeledi hvozdíkovitých a Deschampsia antarctica, tráva z čeledi lipnicovitých. Největší populace Hvozdíku je právě na Deception Island. Přesto není snadné ji najít. Mirek s Petrem se pídí po rostlinách a Hvozdík a trávy intenzivně hledají. A nakonec úspěšně nacházejí. Já bych je nejspíš nenašel vůbec, respektive bych hvozdík na první pohled považovat za nějaký mech.

Vystupujeme na břeh přímo před stanicí. Na budovách je už notně znát zub času. Vše je tu jak to zde nechali uživatelé, když osadu před mnoha lety opouštěli. Nikdo tu nic nekonzervuje, neopravuje, ale ani neničí. Jen vítr a rez si pomalu ukrajují. Prohlížíme ubytovny, místnost s generátorem elektřiny, hangár pro letadlo, který byl postaven jako poslední v roce 1961. Procházíme mezi kotli na škvaření velrybího oleje a zásobníky na olej. Obojí je asi do metru zasypáno sopečným popelem z výbuchu v roce 1968. Zásobníky jsou různě nakloněné a některé už i zkřivené. O kus dál na pláži jsou zbytky člunů a sklady sudů. Na člunech je i nyní, po dlouhém zásahu zubu času vidět řemeslná zručnost stavitelů. Obdivuji hlavně tvarování paluby. Ze skladu sudů zbyly jen jakési kostry, kusy dřev trčících do prostoru. Vlastně je tu vidět jen minimum velrybích kostí. Myslím, že se velrybáři neobtěžovali házet je zpět do moře a jsou zde na pláži ukryty pod vrstvou sopečného popela.

Velrybářství, včetně této stanice na mne vždy působí smíšeným dojmem. Na jedné straně je to obdiv k lidem, kteří tu pracovali, jejich odvaze, dřině, schopnosti čelit extrémně těžkým podmínkám. Musela to být neskutečné náročná a nebezpečná práce. Na druhou stranu velryby téměř vyhubila. Procházím mezi budovami a zařízením na zpracování tuku a říkám si, jak tu žili a jak pracovali …

Další naši plavbu hodně ovlivní počasí. Z Whalers bay vyplouváme v pět odpoledne, trochu dříve, než jsme původně plánovali, protože od severu přichází silnější vítr a chceme se mu vyhnout, nebo spíš před ním ujet. Vítr tedy rozhoduje, že plánujeme se zastavit na Trinity island. Poplujeme východně od Trinity, bude nás chránit před nejsilnějšími poryvy a zároveň poskytne zastávku na odpočinek, protože v silném větru s ručním kormidlováním bude 50 mil náročná plavba. Vyplouváme Neptunovými vraty směrem k jihu. Danny si stěžuje, že to není žádná extrémní plavba, když tu není žádný led. Díky silnějšímu větru plujeme rychleji a vypadá to, že za osm hodin budeme na kotvě a stihneme do rána i klidně dospat.

Vítr zesiluje až ke 30 uzlům z klidných vln jsou divočejší a občas se převalí přes palubu a zalijí kokpit. Tohle tak úplně v plánu plavby nebylo. No ani NOAA (autor GFS modelu počasí, který si přes satelit stahujeme) neví všechno a když ví, tak všechno neřekne. Po pěti hodinách plavby se dostáváme do větrného stínu ostrova Trinity. Vítr se, ale postupně stáčí k jihu. Očekávané uklidnění a ochrana před větrem tak přichází jen velmi málo.

Zastavit jsme chtěli na jižní straně ostrova Trinity v zátoce Mikkelsen Harbour. Je tam kotviště, refigiu, kolonie tučňáků oslích a tuleni. Proti západnímu a severnímu větru je dobře chráněné. Ale díky jižnímu větru, vůči kterému je zátoka otevřená se do ní valí vlny. Kotvení v těchto podmínkách nepřichází v úvahu. Plujme dál na jih na Davisovo pobřeží najít chráněné místo ke kotvení, odpočinku a počkání na lepší vítr. To nacházíme v Cuttiss bay. Zátoka plná ledu a vítr přes 35 kt a poměrně strmé dno není pro kotvení ideální, ale nakonec kotvu spouštíme. Snad poprvé se na Global Surveyor stalo, že kotva nedrží na poprvé. Překotvujeme a po chvíli tažení řetězu po dně stojíme na místě.

V oblastech s ledem je potřeba pečlivě držet kotevní hlídky. Nejen kvůli dohlédnutí na to, že kotva drží, ale hlavně kvůli ledu. Ledovec zaseklý za kotevní řetěz může loď snadno potopit, poškodit, nebo připravit o kotvu i s řetězem. Přesně to nám asi po hodině hrozí. Od břehu se oddělil velký kus ledu a míří k nám. Na ledovec až neuvěřitelnou rychlostí. Šikovným manévrem jsme se mu vyhnuli a ani nemuseli kotvu vytahovat. Další kotvení už probíhá v klidu a posádka se baví námořnickými historkami, vtipkováním po počasí (cílem je vyděsit méně zkušená členy posádky, ale zase ne moc), rozborem kulturních a gastronomických rozdílů v národnostech členů posádky.

Teprve v podvečer se vítr trochu uklidní a posádka se cítí trochu odpočatá na další cestu. Z Cuttiss bay odplouváme v půl sedmé večer. K Ostrovu Enterprise je to téměř 50 mil, tedy asi 8 – 10 hodin plavby

Plavba jde docela dobře, ledu je zde málo, ale stále máme poměrně silný protivítr, který plavbu hodně zpomaluje. Nad ránem připlouváme k ostrovu Enterprise. Ze strany k ostrovu jsou vyvázané dvě lodě. Je jasné, že loď naší velikosti se k nim přivázat nemůže a ani se tam nevejde. Z druhé strany vraku je sice místo, ale nejsem si jistý hloubkou a tak radši nedaleko spouštíme kotvu a jdeme dospat. Předpokládáme, že vyvázané lodě se za nedlouho probudí a odplují.

Přesně to se i stalo a kolem jedenácté vytahujeme kotvu a plujeme k vraku. Ke Governoren couváme, což je vzhledem k chování lodi jednodušší a bezpečnější manévr. Přistáváme za odlivu, takže si můžeme hned loď prohlédnout zevnitř. Tedy zevnitř části, která je nyní nad vodou. Teď je asi čtvrtina vnitřku lodi nad hladinou a dá se do něj vlézt. Za přílivu je zatopený celý vnitřek lodi.

Loď Governoren byla kdysi postavena pro přepravu dobytka, ale nakonec fungovala jako jedna z největších velrybářských továrních lodí své doby. V té době nebylo budování velrybářských zařízení na pevnině v Antarktidě vždy možné. Obrovské lodě jako Governoren se staly ideálními nosiči všeho potřebného pro lov, harpunování a zpracování velryb. Velryba byla přímo z lodi harpunovaná, vytažena na loď a tam zpracovaná na olej a další produkty. Součástí lodě byly i nádrže na velrybí olej. Governoren byla známá tím, že kdysi produkovala více než 22 000 galonů oleje a byla to jedna z největších a nejpropracovanějších lodí své doby. Norové na ni byli pyšní.

27. ledna 1915 byla Governoren na moři a dokončovala svou velrybářskou misi. Posádka uspořádala večírek, aby oslavila úspěch dlouhé a namáhavé práce při lovu a zpracování velryb a očekávané cesty domů. Jak bylo zvykem. Večírek se konal v podpalubí. Někdo, možná při příliš bujarém tanci, srazil lampu ze stolu a loď začala hořet. Governoren byl plný tisíců galonů velmi hořlavého velrybího oleje, připraveného na odvoz do Norska. Olej ani loď už nebylo možné zachránit. Kapitán tedy zachránil alespoň posádku, najel s lodí na pláž v chráněné zátoce u Ostrova Enterprise a všem 85 členům posádky se podařilo z lodi uprchnout. Aby už jen bezmocně sledovali, jak jejich Ti loď zcela pohltily plameny. Posléze byli zachráněni jinou velrybářskou lodí.

Dnes je vrak Governorenu pravidelným cílem menších plachetnic, které zavítají do Foyn Harbor. Připomenou si historii velrybářství, příběh štěstí v neštěstí a považují dnes místo za dobře chráněné a bezpečné kotviště.

Sotva jsme se vyvázali, trochu vzpamatovali a prohlédli Governoren přistávají na druhé straně rusové s lodí Amazone. Amazone je dvoustěžňový škuner, dlouhý 42 metrů, široky téměř 7 metrů a více než 420 m2 plachet. Postavený 1963 v Holandsku. S 25 platícími cestujícími a několika členy posádky.

Část posádky chce v klidu zažít oběd a část se hned vydává na průzkum ostrova. Na východní části jsou vidět zaváté stopy. Vystupujeme z dinghy asi 200 metrů od lodi a vydáváme se návrší ostrova nad vrakem a naší lodí. Cesta nahoru vede po zasněženém svahu, těžko odhadnout, jak vysoká je vrstva sněhu a ledu pod námi. Nahoru to jde dobře, cesta je v závětří. V sedle nad lodí fučí vítr, že je obtížné i stát. K vyhlídce na loď jdeme opatrně, a ne až ke kraji, pod námi je ledová stěna a nebylo by dobré, aby se s námi utrhla. Na člunu se projíždíme i po úžině mezi ostrovy Enterprise a Nansen. Pozorujeme plovoucí ledy zblízka.

 

Vyvázali jsme se k vraku Governoen zádí směrem k ostrovu a hodně ke kraji směrem do moře. Vyvázali jsme se pečlivě několika lany, abychom mohli být v klidu i za silnějšího větru s poryvy. Když jsme se vyvazovali, byl téměř odliv a nad vodou byla velká část vraku. Vyvázali jsme se poměrně daleko od špičky, což je na hloubku bezpečnější. Bohužel se ukazuje, že na odvázání za přílivu to není tak vhodné.

Příliv je tu jen jednou za den, a právě v době, kdy se chceme odvázat je voda poměrně vysoko. Mnohem výše, než jsou uvázaná naše lana. Amazone má stejný problém, ale stateční ruští námořníci to řeší po svém a do půl těla se potopí do ledové vody a šekle, které loď drží, uvolní. My čekáme asi 3 hodiny do desáté dopoledne, až voda trochu opadne. Uzly jsou ve vodě na dosah paže. Lano rozvážu pod vodou snadno. Vyplouváme později, než jsme chtěli, což se nakonec ukáže jako pozitivní změna. Částečně se to ukazuje už teď ráno, protože všichni v klidu a tvrdě dospávají a nervózní na plavbu není nikdo.

Míjíme levobokem Enterprise Island, pak větší Nansen Island. Z Brabant Island po pravoboku vidíme díky nízkým mrakům jen úzký proužek. Proplouváme přes Wilhelmina bay. Tady vidíme Amazone, stojí na kotvě a vozí lidi na břeh projít se na kopec s vyhlídkou na Gerlach strait a Grahamovu zemi.

Po pár mílích plavby zahlédneme asi půl míle na pravoboku velryby. Zamíříme k nim. V klidu se krmí, plavou pomalu a pravidelně se vynořují každých několik minut. Občas z vody vystrčí velkou část hřbetu, občas jen hřbetní ploutev. Pravidelně ukazují i ocas. Když jsme téměř u nich, pomalu se vydávají opačným směrem, než je naše plavba. Stáčíme se zpět k jihozápadu a necháváme je svému osudu. Fotoorgie proběhly v dostatečném rozsahu a všichni fotografové jsou spokojení.

Levobokem proplouváme podél Arctowski peninsula, což je součást Grahamovy země (antarktické pevniny), podél něj se stáčíme k jihu a plujeme Erera channel. Je zde více ledu než v Gerlach strait, ale stále je plavba pohodlná. Na poměrně mělkém místě o Rongé Island stojí velká pasažerská loď „Silver clowd“. Mají na vodě několik člunů a vozí lidi kamsi na pevninu na procházku po ledu. My pokračujeme dál, proplouváme užším místem podél Rongé island a míříme do Lemaire strait. Po levoboku Andvird bay, po pravoboku Gerlache strait, před námi Duthiers point, tmavé moře a spousta ledu.

Vjezd do Lemaire strait, úžiny mezi Lemaire Island a pevninou Grahamovy země, je na obou stranách lemován ukazately ve tvaru trojúhelníkových pyramid. Už od nich vidíme budovy chilské stanice Gabriel Gonzáles Videla. S napětím pověřujeme Petra, který mluví dobře španělsky, k vyjednávání o povolení ke vstupu na stanici. Doufám, že jeho španělština zafunguje stejně dobře jako Světlanina ruština na Bellinghausenu. A skutečně se podaří. K naší velké radosti nám vstup povolují a to nevíme, co nás ještě čeká večer. Dokonce nás rádiem upozorňují, že v rámci muzea mají souvenir shop a ať si vezmeme nějaké peníze. Kotvíme u jižního cípu stanice. Kotviště celkem dobré, ale všude kolem je spousta ledu, který se poměrně rychle pohybuje. Některé kusy jsou velké jako dům.

Stanici Présidente Gabriel Gonzáles Videla nechal v roce 1951 založit chilský prezident tohoto jména. Chilané jsou na ni patřičně hrdí, protože ji osobně také navštívil a byl tak první hlavou státu, která Antarktidu navštívila. (Mimochodem Gonzáles Videla byl prezidentem v letech 1946 – 1952, zasloužil se o rovnoprávnost žen a ekonomickou stabilizaci). Stanice je pouze sezonní, tedy je obsazena jen v období antarktického léta a slouží spíše turistickým a propagačním účelům. Chilský antarktický program soustředí své vědecké a technické aktivity na základnu Presidente Eduardo Frei Montalva na ostrově Krále Jiřího. Stanici Gonzáles Videla aktuálně provozuje chilské námořnictvo. Ostatní stanice provozuje letectvo a mají mnohem přísnější režim. Na stanici je nyní 9 mariňáků a život si tu dost užívají … snídaně 8-10 hodina, oběd 11-13, pak trochu osobního volna.

Místa vhodná pro život lidí (postavení stanice) jsou stejně vhodná i pro život tučňáků (umístění kolonie). Přesně to se projevuje i tady. Žijí tu lidé a tučňáci na jednom místě. Navzájem si moc nevadí, kromě obzvláště teplých dní, kdy se z tučňáčí části line obzvláště intenzivní zápach. Je tu i jedna biologická zvláštnost, vyskytují se tu tučňáci albíni. Ti mají místo černých částí těla světle krémovou barvu. Kolonie tučňáků oslích (Gentoo penguins) tu prospívá a má asi 5.000 jedinců.

Přistáváme na člunu a přivítat nás jde komandante. Nikdo z lidí na stanici nemá roušku a na všech je vidět, že jsou rádi, že jsme přijeli. Zvou nás dál. Museo je malá budova s jednou místností. Na všech stěnách jsou fotografie z historie stanice, žádné historické předměty. Mají tu malý stolek s několika věcmi a pohledy. Pohledy prý pošlou, až se dostanou do Punta Arenas, tedy v březnu, počítám, že do prázdnin by mohly dojít. Tučňáčí kolonie je všude kolem. Tučňáci obsadili nejen skalky kolem budov, ale i prostranství přímo mezi budovami. Všichni se tu pohybují úplně normálně. Nikdo tučňáky nevyhání a když se člověk pohybuje pomalu, tak oni ani neutíkají. Prostě normální soužití. Chile pouze omezilo celkový počet lidí, kteří denně mohou stanici navštívit. Stanici ročně navštíví asi 7.000 lidí a jedním z pěti nejfrekventovanějších míst na Antarktidě.

Komandante nás zve do hlavní budovy na čaj a sušenky, sedíme, povídáme, dobře se bavíme mezi sebou i s chilany. Zvou nás i na pozorovatelnu – malou věžičku na hlavní budově. Je odsud dobrý výhled na celý Lemaire strait. Domluvíme se s nimi, že uděláme společné barbecue. Ukazuje se, že zpoždění z rána je vlastně hodně příjemné.

Střídáme se na kotevní hlídce. V úžině je silný proud a svižný vítr, takže led se tu pohybuje opravdu rychle. Několikrát je potřeba ledu uhýbat.

Bereme nějaké maso, víno a pochutiny a vydáváme se na smluvenou hodinu zpět na stanici. Tedy někteří z ní ani neodešli. Párty je veselá a bujará. Zahrnuje i karaoke a divoký tanec. Zejména „Teacher“ je protagonista taneční části. Párty je také docela dlouhá a jedna skupina se vrací na loď v půl druhé, druhá skupina v půl páté ráno. Samozřejmě při návratu „bylo ještě světlo“.

Jo nezbývá než si povzdechnout s jednou reklamou „tady je svět ještě v pořádku“.

 

Ráno se led zase hýbe hodně rychle a zatímco manévrujeme abychom se jedné velké kře vyhnuli, se přiřítí další ještě větší a ještě nebezpečnější. Téměř celá přejede nad naším kotevním řetězem a uzavře téměř celý prostor pro cestu ven. Na poslední chvíli vytahujeme kotvu a odplouváme škvírkou mezi těmito obry. Odplouváme nadobro, přestože měly holky slíbenou sprchu na 11 hodinu. Kotvení s tolika ledem není dobré.

Plujeme na nedalekou argentinskou stanici Brown. Není obsazená, ale je zajímavé ji vidět a vylézt na kopeček nad ní. Je odtamtud krásný výhled na celý Paradise Harbour. Před stanicí jsme poprvé v kontaktu s HMS Protector, Britskou vojenskou lodí, která tu dělá patrolu. Co tu chtějí hlídat nevím, ale je to spíše propagační plavba u příležitosti 100 let legendární Shackeltonovy výpravy. HMS Protector pak potkáme ještě několikrát. Je krásný, slunečný a teplý den. Kromě Brownu se jedem na dinghy podívat i na protější břeh zátoky. Leží zde na ledu tuleni. Snažíme se je nerušit, ale to ani není dost dobře možné. Tuleni vědí, že lidi nekoušou, tak na nás prostě kašlou. I když vědí, že jsme kousek od nich, tak nás prostě ignorují a dál odpočívají, pospávají a v klidu tloustnou na zimu.

S pozdním odpolednem vyrážíme směr Port Lockroy. Od stanice Brown z Paradise Harbour vyplouváme poměrně úzkým Fergusson Channel mezi ostrovem Bryde a Antarktickou pevninou. Je tu dost ledu a několik obrovských ledovců, ty by při vhodném zaklesnutí do sebe byly schopné úžinu zatarasit. Nyní se úžinou dá pohodlně proplout. Pravobokem míjíme malý ostrov Bruce Island a vplouváme do Gerlach strait. Asi 7 mílovou plavbou ho přetínáme a míříme do úžiny mezi Truant Island a Persuit point na Wiencke Islandu. Úžina není přesně zmapovaná a v jednu chvíli vyskočí hloubka z 200 na 35 a pak 13 metrů během několika vteřin. Trochu se vrátíme a víc uprostřed je už hloubky dost. Počasí se kazí, zatahuje se a přidává se déšť se sněhem mírný, ale nepříjemný. Pokračujeme k Cape Errera na Wiencke Isl a kousek před ním vidíme velryby. Příjemné zpestření plavby. Moc si nás nevšímají a vynořují se stále na tom samém místě. Pokračujeme směrem k chilské stanici Yelcho na ostrově Doumer Island, tu míjíme z dálky. Obeplouváme západně celý Doumer Island a míříme do zátoky Port Lockroy. Přestože je zátoka dlouho používaná jako kotviště, jednotlivé mapy se dost liší a GPS skáče jak divá z místa na místo, stejně tak skáče i hloubka. Výsledkem je, že narážíme kýlem na dno a zůstáváme viset na kamenném dně. Během chvilky nám přijíždějí na pomoc z Ocean Tramp. Mají Dinghy se silným motorem. Podáváme jim výtah od spinakeru, táhnou jej člunem do strany, loď se naklání a uvolňuje ze dna. Zakotvíme o kus dál na 25 metrech.

Port Lockroy Místo bylo velrybářům známé jako kotviště dlouho před tím, než zde Britská vláda v roce 1944 vybudovala polární stanici Port Lockroy jako Polar Base A, v rámci operace Tabarin. Provozovali tu geologická, geografická pozorování a velmi významný ionosferický výzkum. Obvykle bylo na stanici 4 – 9 lidí. Původní část ´Bransfield House´ je stále součástí hlavní budovy a je to nejstarší stavba britského antarktického výzkumu. Stanice byla uzavřena v lednu 1962 a od roku 1995 ji provozuje British Antarctic Heritage trust jako HSM No.61. Celá původní budova stanice je muzeum. Je udělané velmi autenticky, vypadá to tu jako by stanici někdy před 40 lety opustili a za chvíli se tam měli vrátit ti samí lidé, kteří tam tou dobou byli. Člověk nemá pocit, že je v muzeu, ale na návštěvě skutečné žijící stanice. Nikde žádné vitríny, provázky a zábradlí.

 

Kotevní hlídky celou noc běží v pohodě a jen jeden pád z ledovce vyprodukuje pás drobných úlomků, spíše sněhu, než tvrdého ledu. Po rádiu nám žena ze stanice říká, že návštěva stanice Port Lockroy není možná. Dělají údržbu … „a taky víte o tom covidu“. Sama nám říká, že v návštěvě ostrova nám bránit nemůže. Doporučuje nákup suvenýrů na jejich e-shopu (Pozn. pod čarou: to je dobrý nápad, pro suvenýry od nynějška nakupovat na internetu a nikam necestovat.)

Vydáváme se na cestu na stanici, alespoň se podívat a vědci posbírat nějaké vzorky, ještě nenašli trávy, které hledali. Počasí při nasedání není špatné. Trochu fouká, ale hladina je klidná a bez větších vln. Už cestou na Goudier Island vítr zesiluje. Motor se zastavil a nás vítr snesl na pobřeží. Bohužel na místo, kde se přistávat nesmí. Omluva, že problém s motorem nezabírá a asi by nezabral ani argument, že místo pro přistání je plné ledu. Paní základnová je přísná a nekompromisní, až trochu nepříjemná. Vykazuje naše mimo „pinguin highway“ (zasněžená oblast, kudy mají tučňáci chodit, oni chodí, ale spokojeně chodí i tam, kde není jejich highway a sníh je rozšlapaný od lidí), trochu je prudí, vykazuje je z místa, kde trochu postávají na starém lodním řetězu, zděsí ji představa, že by si vědci vzali nějaké vzorky a nakonec je vykazuje úplně. Ve stejnou dobu se snažím dostat zpět k lodi. Vítr zesílil na téměř 30 kt. I v chráněné zátoce se začínají dělat vlny. Vracím se k lodi s tím, že na člunu s 5 lidmi by cesta byla nepohodlná a bylo by lepší překotvit na druhou stranu ostrova a jet po větru. Cesta k lodi je trochu divoká, ale v pohodě. Házím lano od člunu do lodi, ale jsem trochu daleko a lano padá zpět do vody. Po chvilce se zachytává do šroubu přívěsného motoru. Vítr mne celkem svižně nese do úžiny mezi Goudier Island a Jougla point, tudy vede cesta na otevřené moře. Pokouším se pádlovat k ostrovu Goudier, ale vítr mě nese mimo. Z lodi volají rádiem Ocean tramp a oni pro mne jedou, pomáhají mi uvolnit lodní šroub a jedou se mnou i k naší lodi. Zbytek výpravy z ostrova na loď veze jejich druhý člun. Nechat si pomoct dvakrát během dvou dní není úplně obvyklé.

Ještě nějakou dobu v lodi diskutujeme o paní Locroyové a zdejších pravidlech. Ochrana tučňáků tu má zcela evropský rozměr = vyhrocená do naprosté absurdity. Při srovnání s Videlou, kde tučňáky nikdo nechrání jen jim neubližují a po shlédnutí na jakých skaliscích vysedávají na Half noon isl. Nedává „pinguin highway“ žádný smysl. Ona nedává moc smysl ani tučňákům, když ji používají jen občas.

Ještě jednou jedou vědci na pevninu hledat trávu. Najdou jen nějaké lišejníky. Pak už vytahujeme kotvu a pokračujeme na Melchior. Vyplouváme ze zátoky Port Lockroy a pokračujeme pravobokem ostrov Wiencke do Neumayer Channel. Mraky se rozestupují, zůstává jen dramatická oblačná scenerie na kopcích okolních ostrovů a černá obloha v dálce. Patnáct set metrů vysoký Mount William na Anwers Islandu je schovaný v mracích jen částečně. Roztrhané nižší vrstvy a závoj na vrcholu dotváří scenerii monumentální, strmé hory stoupající přímo z hladiny moře. Neumayer Channel je poměrně úzký, ale ledu v něm je minimum. Po levé ruce stále Ostrov Anvers se blížíme k souostroví Melchior. Lehce sněží, ledové vločky řežou do obličeje a snižují viditelnost. Na Melchioru jsme ve dvě hodiny po půlnoci. Pár hodin kotvíme na odpočinek v půl deváté ráno vyplouváme.

Vítr je jen slabý od severovýchodu, to není úplně typický vítr v těchto oblastech. Máme vytaženou jen kosatku, protože s ráhnem hlavní plachty by vlny ve slabém větru dost mlátily. Kormidlovat je trochu jako cvrnkat kuličku do kopce. Přirozeností lodi s přední plachtou je otočit se po větru. Míříme víc na západ, než je nejkratší cesta.

 

Pokračujeme stále stejně. Hlídky máme po dvou lidech dvě hodiny a pak 6 hodin volno. To je docela pohodlná vachta. Během dne vítr klesá až téměř na bezvětří. Pokračujeme na motor a vyhlížíme silnější vítr, který má od západu přijít.

Posádka propadá stereotypu: na hlídku, najíst, spát, na hlídku najíst, spát, …

Každý den je citelně teplejší a každá noc je tmavší a delší. Většina dní je zamračená. Někdy tak, že celá obloha je jednolitý temně šedý závoj.

Vítr je celou dobu slabší, než v původní předpovědi. A každá další aktualizace předpovědi ukazuje trochu mírnější podmínky.

„Země na obzoru!“ První obrysy ostrovů se objevují ráno pátého dne plavby od Antarktického Melchioru. Plujeme na kosatku rychlostí asi 7 uzlů. Odpoledne jsme na nejvýchodnějším cípu chilských vod a stáčíme se na západ do Beagle kanálu. Plujeme na close reach s podporou motoru. Všichni už se těší do civilizace

Následujícího dne večer připlouváme do Ushuaii, kde Antarktická výprava končí. Plavba trvala tři týdny, upluli jsme 1.577 námořních mil a v nejjižnějším bodě byli na 64°54´ jižní šířky.

Poznámky jsou z první plavby lodi Global Surveyor do Antarktidy pod českou vlajkou v lednu 2022. Od té doby jsme v Antarktidě byli ještě třikrát v sezoně 2022 - 3. Plavba, o které píšu (a je to poznat i v poznámkách), byla výrazně ovlivněna covidovými opatřeními jak přímo na polárních stanicích v Antarktidě, tak cestou do Ushuaii. Podobná pravidla už nyní samozřejmě neplatí a cestování je dnes mnohem snadnější. 

Global Surveyor se chystá na další plavbu po Antarktidě v sezoně 2024-5 (Prosinec 2024 – Březen 2025). Více informací o plavbě najdete na webu GoWestSailing